O MNĚ
Josie Ravyn
Jsem Josefína, ale jako autorka píšu pod jménem Josie Ravyn.
Příběhy mě provázejí prakticky celý život a někdy mám pocit, že jsem si já sama vlastně nikdy úplně nevybrala, jestli chci být spisovatelkou. Spíš jsem jí od malička jednoduše byla. Psát jsem začala dávno předtím, než jsem věděla, co znamená být autorem, a od té doby se k tomu pořád vracím, i když se v životě objeví všechno možné dalšího. Příběhy jsou zkrátka a jednoduše mým domovem.
Vyrostla jsem na fantasy, Tolkienovi, starých příbězích a světech, ve kterých je pořád co objevovat. Fascinuje mě mytologie, historie, folklor, hry a všechny ty detaily a drobnosti, díky kterým může smyšlený svět začít působit skutečně. Zároveň mě ale vždycky nejvíc zajímali lidé, kteří v těch světech žijí. Co chtějí, čeho se bojí, koho milují a co jsou ochotni udělat ve chvíli, kdy jim život nabídne jen několik špatných možností.
Jsem zaručený nerd, trochu chaotik a člověk, který najde inspiraci kdekoliv, ale když pak sedá ke psaní, zírá na prázdný dokument. Miluji také hry, například Zaklínače, Baldur's Gate, Horizon, The Last of Us, knihy, hudbu, rozsáhlý worldbuilding a všechno, co ve mně dokáže probudit pocit, že jsem na chvíli někde jinde. A právě z toho všeho se moje vlastní tvorba postupně skládá.
Josie Ravyn jsem pořád já. Je to jméno, pod kterým dávám svým příběhům vlastní tvář a pod kterým s vámi sdílím část svého tvůrčího světa. Nejspíš mě nikdy neuvidíte předstírat, že mám všechno dokonale naplánované nebo že znám odpověď na každou otázku. Nemám dokonale aesthetic psací stůl a má knihovna nemá téměř žádn ý systém. Pořád se učím, pořád něco objevuji a občas se v tom všem trochu ztratím. Právě proto mě baví mít kolem sebe lidi, kteří mají rádi příběhy stejně jako já, a to ať už je sami píšou, čtou, hrají, nebo se jen rádi na chvíli ztratí v nějakém cizím světě, pokud mají pocit, že je ten jejich neúplný.
Má tvorba byla vždy vedena touhou po autentičnosti a hloubce.
Píšu příběhy, ke kterým se člověk může vrátit i poté, co je dočte.
Chci, aby ve vás moje světy ještě chvíli zůstaly, aby některé postavy nepřestaly existovat jen proto, že jste otočili poslední stránku, a aby se občas stalo, že si na něco z mého příběhu vzpomenete úplně mimo něj.
Miluji příběhy, které člověka dokážou na několik hodin či dnů přenést někam jinam. Myslím, že escapismus je jedna z nejkrásnějších věcí, které nám vyprávění může nabídnout a že pokud člověk nezapomíná na vlastní život, na tom vlastně není nic špatného.
Zároveň mě ale vždycky nejvíc přitahovaly světy, ze kterých se člověk nakonec vrátí zpátky a něco si přinese s sebou. Třeba otázku, na kterou pořád nezná odpověď. Rozhodnutí postavy, se kterým úplně nesouhlasí. Nebo pocit, který nedokáže pojmenovat. Přemýšlí pak nad příběhy, nad světem i nad životem. Jako postava v mé knize, která nebude nikdy jen sledovat děj a reagovat na něj, i mí čtenáři by měli nad mými příběhy, ale i nad životem kriticky uvažovat. Měnit jej. Žít jej.
Právě proto mě baví stavět fantastické světy kolem velmi obyčejných lidských otázek.
Kdo jsem ve chvíli, kdy ode mě všichni něco potřebují?
Kolik ze sebe můžu obětovat pro lidi, které miluji?
Co znamená někam skutečně patřit?
Může nám nalezená rodina dát domov, který jsme nikdy neměli?
A co se stane, když celý život plníme účel, který nám někdo jiný určil?
K těmto otázkám se vracím znovu a znovu. Každý příběh k nim ale přichází z jiné strany a každý si nakonec hledá vlastní odpověď. Sama ostatně nemám ráda příběhy, které mi ji příliš snadno podají do ruky.
Chci mít možnost pochybovat o postavách, jejich rozhodnutích i o tom, komu vlastně můžu věřit. A stejně tak chci dát tu možnost i svým čtenářům.
Moje největší ambice proto nikdy nebyla jen jednou vydat knihu a odškrtnout si, že jsem spisovatelka. Chci psát celý život. Chci se v tom postupně zlepšovat, učit se vlastní řemeslo a jednou se ohlédnout za knihami, které jsem napsala dříve, a vidět, jak jsem se změnila. Ne že byly špatné, ale že mne někam posunuly.
Psaní je pro mě něco, kolem čeho se vždy točil celý můj život.
Věřím totiž, že některé věci stojí za to dělat celý život, i když člověk nikdy přesně neví, kam ho zavedou.
Má autorská vize
Mé příběhy, o čem jsou a proč
Píšu různé světy a různé osudy. Některé se odehrávají v tichých, zasněžených lesích inspirovaných slovanskými pověstmi. Jiné se odehrávají tam, kde vládne magie, válka a armády nemrtvých. Občas se dotýkají kosmických bytostí a samotné podstaty reality. A někdy začínají během zatmění Slunce v Coloradu, ve světě, který se pomalu rozpadá.
Na první pohled spolu tyhle příběhy možná moc nesouvisí. Ale když se podívám na své postavy jako celek, pořád se vracím k jedné otázce.
Zajímá mě, co se stane s člověkem, kterému svět řekne, jakou má hodnotu, kým má být a k čemu má sloužit.
Můžeme si vzít mé hlavní postavy napříč příběhy:
Nyvenna je pro společnost postradatelná. Fawn se rozhodne stát zbraní. Eiko hledá hranici mezi vlastní identitou a tím, co jí bylo vnuceno. Milly přežije konec světa a musí zjistit, co znamená žít dál.
Každá z nich je v jiném světě, ale všechny řeší totéž: co uděláme ve chvíli, kdy odmítneme přijmout definici, kterou nám dali ostatní?
Hrdlo zimy je pro mě o přežití, soucitu, opuštění a nalezené rodině. Nyvenna je léčitelka, která musí rozhodovat, komu může pomoci, zatímco svět kolem ní už nedovoluje zachránit každého. Její příběh se nakonec vrací k otázce, kdo vlastně určuje, čí život má cenu.
Dědicové úsvitu jsou příběhem moci a její ceny. Fawn je ochotná stát se zbraní, pokud tím ochrání svůj lid. Jenže moc člověka mění, a někdy je těžké poznat okamžik, kdy už kvůli svému cíli obětoval příliš mnoho. Zajímá mě, co se stane, když se snaha zachránit ostatní začne pomalu měnit v něco, co ničí samotného člověka.
Fahnova maska se vrací k identitě, vině a osudu. Eiko žije s přesvědčením, že přišla o svou sestru, a pak zjistí, že pravda je mnohem složitější. Zároveň musí čelit možnosti, že její tělo i mysl mohou patřit něčemu, co si sama nikdy nevybrala. Maska je pro mě symbolem všech rolí, které člověk během života přijme, dobrovolně i nedobrovolně.
Crimson Colorado je ze všech mých příběhů asi nejvíc o přežití. Nebo možná o tom jakou cenu přežití má, a proč o něj tak bojujeme i když víme, že máme malou naději na budoucnost. Svět se rozpadá, lidé umírají, civilizace mizí. Ale mě zajímá něco menšího a mnohem osobnějšího: co uděláme s vlastním lidstvím, když kolem nás přestane fungovat všechno, co jsme považovali za samozřejmé. Milly, Ethan, Sammy, Beau, Ruby a ostatní přeživší se postupně stávají něčím víc než skupinou lidí, kteří měli štěstí. Stávají se rodinou.
A když se na tyhle příběhy podívám všechny najednou, začínám chápat, proč mě tak přitahují i proč mě tak baví. Proč v té mojí makovici vlastně vznikly.
Píšu o léčitelkách, dědičkách, válkách, maskách, nemrtvých, apokalypse a světech, které se rozpadají. Ale pod tím vším mě pořád zajímá člověk, který slyší od světa:
Takhle tě vidím. Tohle je tvoje hodnota. Tohle je tvůj účel.
Co když máme právo být něčím jiným? Co když naše hodnota nemusí záviset na tom, jak užiteční jsme pro ostatní? Co když si můžeme sami vybrat, koho budeme milovat, komu budeme patřit a kým se nakonec staneme?
Řekla bych, že právě proto píšu, právě proto tvořím. Vždy mne fascinovalo, co všechno se může skrývat v člověku, kterého už všichni ostatní dávno zařadili.
A protože věřím, že někdy je nejdůležitější příběhy jsou ty, ve kterých je nabouráno celé přesvědčení postavy, která si poprvé za život uvědomí, že může o něčem rozhodnout i sama.
Tvořím a přemýšlím,
což AI nikdy nedokáže
Moje autorská vize stojí na pevném přesvědčení, že skutečné umění vyžaduje prožitek, bolest i radost, které stroj nikdy nepochopí. Každé slovo, které čtete, každá emoce, kterou cítíte, pochází z hloubi lidské mysli. Věnuji se tématům, která zkoumají neznámé hranice fantastiky a ticha po apokalypse, vždy s důrazem na řemeslnou poctivost a lidský dotek.
Připojte se
Staňte se součástí komunity Josie Ravyn. Odebírejte novinky a nenechte si ujít žádný z mých nových příběhů, blogových příspěvků ani exkluzivních nahlédnutí do tvůrčího procesu.